Výhody digitální televize
Jednou z hlavních výhod digitální televize je to, že oproti analogové televizi mnohem lépe využívá kmitočtové spektrum, které je poměrně omezené. Jeden analogově vysílaný program zabírá jeho poměrně velkou část, v našich podmínkách konkrétně 8 MHz. Tím je počet vysílačů a tím i programů omezen. Digitální systémy naproti tomu dovolují v daném pásmu kmitočtů umístit větší počet programů, protože v jednom televizním kanálu jich lze pomocí multiplexu šířit několik a k tomu ještě několik dalších telekomunikačních služeb. Díky obrovské variabilitě digitální přenosových systémů nelze přesně říct, kolik programů lze na místo jednoho analogového umístit, ale při současném stavu techniky lze reálně uvažovat o čtyřech až šesti programech. Navíc je možné konstruovat vysílací sítě tak, že všechny vysílače vysílají na stejném kmitočtu. Takže první výhodou digitální televize pro diváky je možnost výběru z mnohem rozsáhlejší programové nabídky, než jak je tomu u analogové televize.
Velkým problémem analogové televize je znehodnocení přijímaného signálu mnoha druhy rušení. V mnoha místech je sice možné zachytit celou řadu televizních programů, ale žádný v kvalitě, která by nám vyhovovala. Obraz je třeba rušen šikmými různě plovoucími pruhy (moiré) způsobenými křížovou modulaci či jiným rušivým signálem, jindy je obraz zašuměný nebo jsou v něm vidět tzv. „duchy“, tj. vícenásobné kontury způsobené odrazy vysílaného signálu od kopců či budov. Naproti tomu signál digitální televize je vůči těmto druhům zkreslení prakticky necitlivý. Navíc, i když se tato rušení vyskytnou, neprojeví se to vůbec v kvalitě obrazu, pouze např. zhoršením dosahu vysílače. Jinými slovy, pokud digitální signál v místě našeho bydliště je v dostatečné síle, tak je příjem vždy bezvadný
Pro přenos analogové televize se v současné době u nás používá výhradně systém PAL, dříve to byl ještě SECAM a v USA se používá NTSC. Všechny tyto systémy však mají společnou nevýhodu: pro přenos jasových i barevných informací používají stejné pásmo kmitočtů a tak se ani nejdokonalejším dekodérům nepodaří zcela oddělit tři barevné kanály (červený, zelený a modrý), které je teprve možné přivést do obrazovky. Výsledkem jsou často rozmazané barevné přechody nebo rušivé struktury v obraze. Digitální televize umožní přenášet všechny tři barevné složky nezávisle a zcela nás tak zbaví rušení, kterým odborníci říkají cross-color a cross-luminance. Výsledkem zřetelným pro diváka je podstatně čistší obraz.
U digitální televize stačí k pokrytí stejného území podstatně nižší vysílací výkon vysílače, než je tomu u analogové televize. To je umožněno použitím takového typu modulace, u které pro dekódování stačí mnohem menší odstup užitečného signálu od šumu. Můžeme tedy říci, že vysílání digitální televize je nejen levnější, než vysílání analogové, ale že navíc je digitální televize i ekologická.
Příjem analogového televizního signálu v jedoucích vozidlech není prakticky vůbec možný. Naproti tomu digitální vysílání dovoluje používat přenosné přijímače s jednoduchými anténami, aniž by jejich poloha nějak ovlivňovala kvalitu zvuku nebo obrazu, a dokonce i příjem televizního vysílání v jedoucích vozidlech je naprosto kvalitní, samozřejmě za předpokladu dostatečné síly signálu.
Digitální přenosové systémy umožní, aby se základním formátem stal obraz s poměrem stran 16 : 9, který lépe odpovídá fyziologickým aspektům lidského vidění a umožní lepší využití velkoplošných obrazovek. Jednodušší bude i převod kinematografických filmů pro televizní vysílání. Digitální technika umožní ve vysílání i široké využití vícekanálových zvukových systémů (Dolby Digital, DTS) známých doposud jen z kin nebo nosičů DVD.
Změní se i doplňkové služby televizního vysílání. Teletext získá prvky podobné internetu. V domácích videích bude možné pásek nahradit hard disky. Divák tak v mnohem větší míře přestane být vázán na časový program televizních stanic a získá mnohem větší svobodu při rozhodování, co sledovat. Navíc si bude moci vybírat jen ty pořady, které chce skutečně vidět, a vytvořit si z nich svůj individuální program v čase, který mu vyhovuje. To vše bude moci být zjednodušeno a automatizováno díky dokonalému popisu vysílaných programů v elektronickém průvodci.
Digitální televize tak nemusí být jen pasivním prostředkem zábavy. Díky možnosti zavést interaktivitu umožní i zpětný proud dat směrem od diváka. Způsobů, jak toho využít, se dá vymyslet nepřeberné množství. Diváci budou např. moci hlasovat v soutěžích či anketách, účastnit se diskusí apod. Obousměrný tok informací přinese jistě časem i nový systém televizních výukových programů (například jazyků), které umožní prověřovat divákovy znalosti, hodnotit je a podobně. Svou podobu zřejmě změní i diskusní pořady, protože každý člověk, který je sleduje, bude moci aktivně reagovat a tyto reakce okamžitě získá moderátor. Interaktivita umožni i domácí elektronické bankovnictví, elektronické nakupování, elektronickou poštu pro každého, atd. Velkou radost přinese interaktivní digitální televize také milovníkům sportu. Ti si budou moci sami vybrat, z pohledu které kamery chtějí vidět zpomalené záběry podařené akce či gólu, či zda dají přednost dalšímu ději na hřišti bez opakování. Milovníci Formule 1 či jiných podobných soutěží si zase mohou zvolit, jestli raději uvidí závod prostřihávaný z různých kamer, nebo třeba jen z té, co je na přilbě jejich oblíbeného závodníka. Divák si také bude moci zvětšit vybrané detaily.
Spolu s digitálním televizním signálem lze šířit i digitální rozhlasový signál či internet. Brzy by se proto měly objevit systémy kombinující televizi s počítačem, což dále výrazně rozšíří uživatelovy možnosti.
Výhody digitální televize se dotknou i výrobců televizních přijímačů a set top boxů. Jednak je samozřejmě v jejich zájmu přicházet na trh stále s něčím novým, co by diváky přitáhlo a přimělo ke koupi nového výrobku, ale hlavně digitální technika oproti analogové umožní značné úspory při výrobě, nastavování a oživování nových přístrojů.
Nevýhody digitální televize
Digitální televize má ovšem také určité nevýhody. Diskuse se vedou zejména o stupni komprese obrazu. Samozřejmě, pokud obraz komprimujeme tak, že zanedbáme nejen nadbytečné, ale i nepodstatné informace, nikdy nezískáme původní obraz (ztrátová komprese). A je možné se dohadovat o tom, jaký detail, jaká informace je ještě podstatná a která je nepodstatná. Co horšího, ono rozhraní mezi podstatným a nepodstatným bude jiné nejen u každého diváka, ale i u každého typu obrazu. Mnoho času bylo proto věnováno subjektivním testům, jaký stupeň komprese je ještě přijatelný a jaký je již rušivý. Ekonomové a manažeři televizních společností mají samozřejmě snadno pochopitelnou snahu ušetřit finance za přenosové trasy, zatímco inženýři, zejména ti „ze staré školy“, se snaží o co nejdokonalejší obrázky, nejraději úplně bez komprese, k jejichž přenosu jsou ovšem zapotřebí podstatně vyšší (a dražší) datové toky. Přitom pravda je, jak už to bývá, někde uprostřed. Pokud běžný divák nevidí rozdíl mezi nekomprimovaným a komprimovaným obrázkem, pak je jistě zbytečné ony nepodstatné informace přenášet. Pokud však zvítězí ekonomika a divákovi jsou televizní stanicí servírovány obrázky ne nepodobné několikrát kopírovanému záznamu VHS, pak to taková stanice jistě pocítí na podstatném poklesu sledovanosti. O tom, jak se taková komprese obrázku a zvuku dělá a jaké jsou prakticky dosažitelné datové toky, se dočtete na jiném místě našich stránek.
Mnoho problémů souvisí se zaváděním digitální televize do praxe. Potíže působí určitá „setrvačnost“ koncových uživatelů a jejich neochota investovat do nové technologie. Ukazuje se totiž, že podstatná část diváků je v podstatě spokojena s rozsahem a kvalitou stávajícího analogového vysílání. Mnozí mají přístup k satelitnímu či kabelovému šíření programů, jejichž množství a pestrost považují za zcela dostatečnou. Pořízení set top boxu, případně nákup poměrně drahého digitálního TV přijímače se tak řadě domácností jeví jako zbytečný výdaj.
Pro vysílatele představuje digitalizace zejména dodatečné vysoké náklady na paralelní šíření signálu dvěma cestami (analogově a digitálně) po dobu trvání přechodného období, které může být dosti dlouhé (i pět a více let). Mnozí vysílatelé navíc plánují rozšíření své programové nabídky, což vyžaduje značné investice.
Dále je nutné vybudovat sítě zemského digitálního vysílání v kmitočtovém pásmu, kde v současnosti pracují analogové vysílače (zpracovat projekty sítí, projekty rekonstrukce a výstavby, obměnit vysílače, vystavět nová střediska atd.). V kmitočtovém spektru je při zavádění digitálního vysílání nutné provádět velmi rozsáhlé přesuny, což vyžaduje rozsáhlou mezinárodní koordinaci. V důsledku těchto změn dochází k postupnému omezování funkce analogových systémů, a tím i ke zhoršení příjmu stávajícího analogového vysílání v některých lokalitách.
V neposlední řadě je nutné, aby byl celý proces přechodu na digitální vysílání ošetřen nezbytnou legislativou. Na příkladu České republiky lze ukázat, že legislativní proces může nakonec být hlavní příčinou zásadního zdržení zavádění digitální technologie.
Nevyhnutelnost digitalizace vysílání
Výčet nemalých problémů provázejících zavedení digitální televize nemůže nic změnit na tom, že rozjezd DTV je pouze otázkou času. Další rozvoj analogového vysílání totiž není možný. Kmitočtové spektrum jako přírodní zdroj je dnes prakticky vyčerpáno. Digitalizace je v tomto smyslu péčí o obnovitelný přírodní zdroj zajišťovanou většinou státem (viz např. čl. 7 Ústavy ČR).
Nové služby a technologie vázané na mobilitu vytvářejí tlak na omezování kmitočtových pásem vyhrazených pro televizi. Stávající přidělení těchto kmitočtových pásem bude na evropské i světové úrovni podrobeno revizi, které se Česká republika bude muset podřídit. Informační společnost, jejíž rozvoj je součástí Národní telekomunikační politiky (usnesení vlády ČR č. 324 ze 14.4.1999), má rostoucí nároky na šíři a formy přístupu k informacím a zábavě. Digitalizace je jediný technologický postup, který to umožňuje.
Zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/technika/digitalni-vysilani-dvb-obecne/vyhody-a-nevyhody-digitalni-televize/